Vyprávěj
Tehdy se to stalo. Jejich scvrklé a chladné slunce vybuchlo. Během třiceti minut zasáhla žhavá hmota planetu. Bylo to strašlivé. Doslova během vteřinky se vzduch rozžhavil, vzplály lesy a hořela tráva. V několika okamžicích zmizely potoky, řeky a rybníky. Během minutky se vypařily moře i oceány. Chvilku na to se začal povrch pevniny tavit.
Nejhoršího zůstala ušetřená, alespoň prozatím, jen odvrácená strana planety. A právě odtud odstartoval. Do poslední chvíle zaznamenával obrazy zmaru, smrt lidí i zkázu budov. Když se čas nachýlil a i jemu hrozilo zničení, opustil umírající planetu a lehký jako vánek zamířil do hlubin vesmíru, aby hledal jinou, této podobnou. Nemohl tušit, jak je v této části vesmíru život vzácný, ani to, že ona planeta na druhém konci galaxie bude Země.“
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
„Dědečku, vyprávěj!“
„Ano, vyprávěj.“
„Dobře, dobře.“ Starý muž se pomalu posadil do křesla a jeho čtyři vnoučata si dřepla před ním na vysoký koberec.
„Kdysi dávno daleko odtud zářilo jedno slunce. Oproti tomu našemu úplný obr. Kolem něho obíhalo pět planet. Čtyři příliš blízko, a proto velice horké a neobydlené, ale na té poslední, páté, žili lidé.
„A ty lidi se nám podobali?“
„No, to jistě nevím, ale myslím, že trochu ano. Určitě vnímali a cítili jako my.“
„Jak to víš, dědečku?“
„Dobře poslouchej a za chvíli se to dozvíš. Tak tedy, planeta se jmenovala Damera a dameřané žili podobně jako my lidé. Pracovali, hráli si, milovali se, nenáviděli, měli svoje radosti i strasti, rodili se i umírali. A stejně tak jako umírají lidé, umírají i planety a slunce. A to jejich obrovské slunce pomalu umíralo. Stovky a tisíce let pozvolna vychládalo a smršťovalo se. Ale na rozdíl od tiché a klidné smrti lidí, život hvězdy končí obrovským výbuchem, při kterém je žhavá sluneční hmota rozmetána do všech stran. Výbuchem tak strašlivým, že zničí všechny planety v soustavě. “
„Dědečku, a oni to nevěděli?“
„Dameřané samozřejmě dlouho předem pozorovali hroutící se slunce a jejich vědci počítali, kdy konec nastane. Jenže i když se snažili sebevíc a všechny síly vrhli na výzkum mezihvězdného dopravního prostředku, kterým by odlétli z Damery, měli málo času. Dokázali vynalézt a vyzkoušet jen obyčejný raketový motor a s ním se nedá sluneční soustava opustit.“
„A co udělali?“
„No, měli to tuze těžké. Když už bylo jasné, že slunce exploduje dřív, než zvládnou mezihvězdné lety, přišli na svým způsobem geniální nápad. Rozhodli se shromáždit všechny informace o svém světě, o hudbě, malířích, vynálezech, prostě o všem, co dokázali, a zachránit alespoň je.“
„A jak je schovali? Zakopali je pod zem?“
„Kdepak. Nebylo by jisté, jestli by výbuch slunce přečkaly, a i kdyby ano, tak by o nich nikdo nevěděl. Dameřané využili toho, že se při pozorování slunce naučili mnoho o elektromagnetických vlnách. Dokázali je spoutat do vírů i donutit, aby proudily po určených trasách. Prostě vytvořili světelný počítač a do jeho paměti všechny ty údaje uložili.“
„A světelný počítač přežije ten výbuch?“
„To ne, ale protože je ze světla, dokáže letět stejně rychle jako světlo.“
„Dědečku, kam ho poslali?“
„To byl další zapeklitý problém. Chtěli, aby se o nich někdo dozvěděl, aby znova zazněla damerská hudba a aby jejich obrazy někoho potěšily svojí krásou. Jenže nevěděli, kde je nějaká další obydlená planeta, a tak počítač naprogramovali, aby letěl napříč galaxií a přitom prozkoumával planety, na které narazí.“
„To mu mohlo trvat hodně dlouho.“
„A taky že trvalo! Našel sice dvě tři planety, na kterých existoval život, ale jejich obyvatelé byli tak nepodobní Dameřanům, že by nikdy krásu jejich světa nepochopili. Tak pořád letěl a letěl dál.“
„A našel tu správnou planetu?“
„Jistě že našel. Prozkoumal tisíce slunečních soustav, přelétl až skoro na druhou stranu galaxie, ale nakonec ji našel. Žily na ní primitivní bytosti, tak primitivní, že ještě neskládaly hudbu a obrazy malovaly jen na stěny jeskyní. Ale podobaly se Dameřanům tím, jak myslely a viděly okolní svět. To rozhodlo a on zůstal. Zůstal tady, protože tou planetou byla naše Země.“
„Jé dědo, opravdu?“
„Doopravdy? Fakt?“
„A jak to, že jsme se o tom neučili ve škole?“
„To je jednoduché. Přilétl už před mnoha tisíci léty a od té doby se nám bez přestání snaží předat poselství Dameřanů.“
„A jak to, dědo, dělá? Tajně?“
„Ano, tajně. Není vidět, protože světlo, které ho tvoří, je stočeno do smyček. Přiblíží se k člověku ve spánku a během vteřinky mu do mozku promítne malý kousíček toho, co nám zanechali Dameřané.“
„Proč jenom malý kousíček?“
„Jen tak velký, aby si ho mohl zapamatovat. Lidská paměť je mnohem mnohem menší než jeho. Někdo se vzbudí a v paměti má zlomek dějin Damery, jinému zní v uších krásná melodie, další chce namalovat obraz a další třeba něco vynalezne nebo napíše pohádku pro děti. Je jasné, že zdaleka ne každý, možná jeden z tisíce, dokáže damerského daru využít. Většina lidí se probudí a prostě si nic nepamatuje. A z těch málo, kterým vzpomínka zůstane, jen velice nadaný fyzik dokáže pochopit onen vynález, jen hudební skladatel je schopen zapsat melodii.“
„To má teda pěkně těžký.“
„To ano, jenže už pracuje několik tisíc let, a to už musí být znát. Pomalu se blíží okamžik, kdy lidstvo bude znát o Dameře úplně všechno. Zůstává to poslední a nejtěžší – uvědomit si to.“
„Dědo, ty chceš říct, že všechny ty vynálezy, co lidi vynašli, a knížky, co napsali, jim vlastně pošeptal on?“
„Jestli úplně všechny, to nevím, ale určitě většinu. A stejně tak hudební skladby, obrazy, sochy.“
„Ale to znamená, že to všechno není naše, ale damerské, a my jsme vlastně….“
„Ano, myslím, že přesně tak si to Dameřané představovali. Jejich svět pokračuje v nás.“
„Tak a konec! Je spousta hodin a děti musí na kutě. Honem umýt a spát. Teda táto, ty si umíš vymýšlet pohádky! Úplně jim popleteš hlavu.“
